Jsem tu zase. Už po třetí a nejspíš ne naposledy. Po více jak půl roce celkově stráveném na Bali mi to přijde jako můj druhý domov. Na tomhle ostrově se dějí zajímavé věci a propojují se super lidi. Nevím, jestli to je počasím, kokosama, nebo je prostě Chorvatsko už moc drahý?
Za poslední roky jsem vystřídal tolik míst na spaní, že to ani nespočítám. Avšak jen párkrát jsem strávil více jak měsíc v kuse na jednom místě. Jo, nomádský život má svoje. Jak je člověk v pohybu, přijdou mu dny delší. Více zážitků = více vzpomínek. O to víc si užívám slowtravel, méně někam spěchat, více poznat jedno místo a proniknout mezi místní lidi. Ono není kam spěchat, i když jsem minulý rok strávil 192 dní na pěti kontinentech. Uvědomil si, že stejně za život ten svět celý neprojedu, je to hlavně o poznání sebe.
Stěhování mezi rýžová pole aneb tisíce možností kde tu bydlet
Když jsme se tentokrát po 45 dnech na Bali – Canggu stěhovali, bylo to hned o pár ulic vedle. Doslova Next door, což je naše nejbližší fajn kavárna. To, co jsme nakonec na Airbnb sehnali, nám vzalo dech. Po několikadenním hledání po FB skupinách nás to úplně nadchlo. Stejně tak i skvělí majitelé. Netušil jsem, co vše se tu za cenu průměrného nájmu 3+1 v Praze dá sehnat.
Nejsem vůbec náročnej, baví mě spát i venku pod hvězdami. Klidně na tvrdé zemi, polštář stejně nepoužívám. Ideálně to střídat, ale když je možnost, proč si nepřitáhnout prostředí, které člověka motivuje, nabíjí a kde tráví čas s lidmi, které má rád. Máme tu tři pokoje, takže náklady sdílíme na třetiny. Jsem tu hlavně s Kačkou – Virtuální účetní, Lukášem (Kopi-english), který učí pokročilejší angličtinu online, jeho přítelkyní online koučkou Hannou a Vojtou, který dělá copy s klukama v praxi.
Naším novým domovem je Hidden coliving vilka 2.0, kde budeme žít, pracovat a tvořit hodnoty. A zatím to vypadá, že zůstaneme alespoň dva měsíce. Možná top místo, kde jsem kdy déle žil. Líbí se mi prostor, otevřenost a vysoké limity/stropy. Když tě něco baví, proč to opouštět?
Vlastně, dává to smysl, proč jsem tak happy a mám tolik energie na sdílení a aktivity. Jsme stále venku, sluníčko nám svítí 13h, chodím bosky, baštím celé dny čerstvé ovoce. Nemusíme vařit, uklízet ani zalévat zahradu. Nechci provokovat, ale vtipný je, že tento lifestyle nevyjde o moc víc, jako studentský život v Praze.
Jak tu naplňujeme dny? Práce, filmy a minidůchody
Pravda, že tyhle dva měsíce jsem spíše pracoval na sobě, než na nějakých projektech. Potřeboval jsem si shrnout rok a dát nějaké vize a plány. Spíš se snažím pracovat chytře, než tvrdě. Coworking jsem žádný nevyužil, bohatě mi na běžnou korespondenci, obchodování krypta, úpravy webu a nové vydání digitální knihy, stačil internet na vile. Což se od února nejspíš změní a vezmu si členství v District, nebo v Outpost. Oblíbené Dojo, je už moc full.
Také si dělám často minidůchody, jak říká Ferriss, nebo Verča. Není nad to nastartovat den protažením a meditací. S Kateřinou jsme cvičili acro jógu, občas šli surfovat, plavat, běhat po pláži. Každý den moje tělo potřebuje nějaký pohyb.
Co si tady člověk užije, je jídlo. Je to všehochuť. Najdeš tu kuchyně z celého světa. Chodíme na mexické tapas, japonské sushi, italskou pizzu, nebo český chleba. Taková koncentrace skvělých podniků je málokde. Samozřejmě tu máme vytipované lokální warungy (Bu mi, Varuna, La pan nam, Heboh), kde se najíš skvěle do 60 Kč.
Tím, že nepotřebuji objíždět každý den turistická místa a vidět každý prd, dávám přednost seberozvoji. Miluji vzdělávání na cestách. Nastahoval jsem nové audioknihy, nahrál eknihy do Kindle a stále rozšiřuji seznam doporučených filmů. Rád se s tebou o ty topovky podělím. O každém bych mohl diskutoval celý večer.
Nádherná zelená, Kolonie, Adidas vs. Puma, P.K., 3 idioti, Výchozí bod, Samsara, K-pax, Život je krásný, Zootopia, Tohle je náš svět, Pošli to dál, Inteligentní stromy, Psí poslání, Seriál Black mirror, nebo Wild Wild country. Všechny mi někdo doporučil, a proto je též doporučuji dál každému! Některé jsem viděl i dvakrát. Někdy je to síla, inspirace, někdy slzy a některé jsou true story na zamyšlení.
Jsme zrozeni k běhu místní divočinou?
Letos jsem si dal za cíl pokořit maraton. Horský už jsem běžel (teda spíše šel) ale městský bude oříšek. Naštěstí Arip, ultramaratonec a majitel naší vilky, mě vzal na Hash one. Sobotní běhy džunglí a po rýžových polích, po každé někde jinde. Spíš se z toho vyklubal místní Spartan race v kopcích. Už jsem byl dvakrát a je to super zážitek narozdíl od běhání na pláži. Byla to nejvíc divoká a panenská příroda, co jsem na Bali viděl.
Ne náhodou jsem tu četl knihy Emila Zátopka, Běžící Buddha a dvojjazyčně výbornou knihu Zrozeni k běhu. Protínal ji příběh indiánského kmene Tarahumarů z Měděných kaňonů v Mexiku, kteří žijí úplně mimo civilizaci. Několikrát vyhráli pověstný Leadville trail na 100 mil. A to, co mě nejvíc inspirovalo, je, že běhají v sandálech, nebo bosky, baští hodně zelenou stravu a chia semínka, skvělá pro budování svalů. A necítí se po běhu unavení.
A když jsem měl při běhu divočinou propocený všechno a už fakt nemohl, vzpomněl jsem si právě na myšlenku z knihy: “Jestli nenajdeš odpověď na jakýkoliv problém po 4h běhu, tak ho nemáš.” Což mě dostalo do cíle, kde čekaly kokosy, chia a vařené brambory.
Na běh není nikdy pozdě. Nejlepší výkony prý člověk podává v 28 letech a pak v 62. Proč nevyužívat pohyb, ke kterému jsme zrozeni? A nic to nestojí.
Co říkám na bordel, plasty a smog?
Když jsem před dvěma lety z Bali odlítal, byl jsem zklamaný. Tolik bordelu na plážích a dýchaní smradu na silnících mně nasadilo myšlenku se sem nikdy nevrátit. Ale postupem času mi došlo, že mi Bali stejně více dává, než bere. Pořídil jsem na motorku šátek z nanovláken od R-shield. A na zbytkem jsem se povznesl. Sám redukuji plast, jak je to jen možné. Nekupuji petky, odmítám brčka a tašku si beru s sebou. Skvěle k tomu dopomáhají „nesáčky“ od našich kamarádů Honzy a Lucky.
Baťa měl super myšlenku, svět je už přezutý. Jen my nevíme co s němy. Bohužel se to netýká jen bot, které jsme za pár minut nahromadily na jedné shované pláži a vytvořily takovou fabriku bordelu.
Turista si řekne, není to moje věc, ale čí je to věc(i)? Místní nemají systém a informace, že tím vlastně zabíjí. Pokud berem v potaz, že všichni jsme jen turisti na planetě, tak se zamysleme, jestli si na dovču raději nevzít svoje brčko a lahev na vodu?
V dáli místní házeli něco do pytlů, tak si říkám super, půjdem jim pomoct uklízet. Když jsme přišli k nim, házeli jen klacky do pytlů, aby měli čím topit. Člověk cítí bezmoc, ale zároveň radost, že Česko je na špičce třídění odpadu. Jsem rád že to můžu sdílet se všemi, kteří uvažují podobně a zapalují žárovku v ostatních.
Život se skládá z maličkostí
Na své narozky jsem si to mega uvědomil. Jak malé věci udělají člověku lepší den, kor když je nečeká. Navíc je to takový klam, protože nabitý den se zdá dvakrát delší. Pravda, každé ráno nemám létající jógu s výhledem na moře, dort, skákání v jump parku a kdo ví co. Proč ale neslavit svoje narození každý den? To, jestli budu nešťastný, nebo štastný, záleží jen na mně. Mohu se ráno rozhodnout čím udělám sobě nebo někomu radost. Třeba si můžete poskládat puzzle, minimálně vyskládat z krabice.
Proč potřebujeme víza, pasy a hranice? Země je jen jedna. Člověk má právo být tam, kde chce být. Země, Slunce, oceány, déšť – nikdo je nevlastní. Řešení by bylo prosté. Stačí odstranit čáry z map, na zemi žádné čáry totiž nejsou. Jasně, nejspíš se to nikdy nestane, ale…
21. ledna jsme slavili superúplněk, tancovali jsme v centru Akasha v dešti se dvěma sty lidmi a přišlo mi velké uvědomění. Každý den jsme jako lidstvo o kousek vpřed. Česko má skoro nejvíce bezvízových styků a denně vzlétne v průměru 100 tisíc letů. Svět se propojuje jako nikdy. Není to my a oni. Je to o nás všech. We are one.