Když jsem byl poslední den v červenci na pohřbu 23 leté kamarádky Katky, tak jsem intenzivně pocítil, že není na co v životě čekat. Nechci litovat toho, co jsem neudělal, ale spíš děkovat, za každý den na mé pouti. Člověk nikdy nebude stoprocentně připraven jít do akce, nebo udělat náhlou změnu, ale život se neměří na odpočítávání roků a přežívání.
Proto jsem následující den sbalil pár švestek do batohu, vzal plachtu a rozloučil se s rodinou. Dost věcí jsem nechal doma, včetně nepromokavých věcí, kalhot a běžeckých bot. Nebylo to kam dát. Pomalu jsem vyrazil do světa na motorce starší než jsem já. V červnu přestavené Suzuki GS 500 z roku 1989. Vyjel jsem sám, bez plánů, očekávání, bez nějaké mega výbavy. Nevěděl jsem kdy a kam přijedu, natož kdy se vrátím. Měl jsem z toho respekt, ale uvnitř sebe jsme cítil, že to bude stát safra za to a až jednou budu vyprávět vnoučatům, nebo odejdu z tohoto světa, vím že budu šťastnej.
Stálo ty dva měsíce opravdu za to?
Vyjel jsem směr jihovýchod a víš, co je na tom nejlepší? Jen jednou jsem platil za ubytování, poslední noc. Přitom jsem spal na 16ti různých místech. A všechna byla parádní.
O tom však v předchozím článku. Teď tu vyberu ty nejlepší zážitky z mého online deníku Dayone.
Jak jsem vyjel za hranice, rychle zakusil jaký to je jet v dešti, když nemáte blatníky, ani stěrače. První noc jsem promokl, zachránila mě plachta na dřevo, kterou jsem zakryl přes noc sebe a motorku a 12ti hodinový slejvák přečkal s fazolemi, knihou Hoř Pomalu a pár podcastama (Tim Ferriss, Travel Like a Boss Podcast) kousek od cesty.
Následující den vyrážím směr Budapešť, abych se přesvědčil jestli je tak parádní, jak se říká. Po 17 km chůze a prodřených pantoflích se mi o ní i zdálo. Kaváren, zážitků a histore je tam dost. Hlavně jsem nechtěl spěchat, vše jen odfotit a frčet na další cíl. Protože ani ten největší a nejbohatší rychlík neprocestuje všechny místa světa, nenaučí se všechny jazyky, nepřečtě všechny knihy.
Jak někdo moudrý prohlásil, celá životní cesta je cíl.
Chtěl jsem poznat Maďarsko víc, něž ho jen projet, ideálně z místa kde nejsou cizinci. Měl jsem potřebu strávit nějaký čas někde v přírodě na jednom místě, ideálně na chatě, testovat různé biohacky, také kvůli rutině, vzdělávat se a mít připojení na net. Docela jsem zapomněl, že jsem napsal ještě v červenci přes Workaway jednomu majiteli velkého baráku u Budapeště, kde se konají jóga setkání, že by to byla super výzva tam strávit nějaký čas a pomoct se zahradou a něco se naučit. Najedou při výhledu na západ slunce nad Dunají mi volá neznámé číslo jestli nechci druhý den přijet do Piliscsaba. Říkám jasně, to zní skvěle.
No a strávil jsem tam dva týdny. Místo mě moc překvapilo, polohou, atmosférou i lidmi. Dva osamocené obrovské baráky se zahradou jak Brno, bazénem i saunou, zkrátka lepší než jsem si to představoval. Chtěl jsem po x letech práce hlavně online, také pracovat rukama, zahradničit, ne pro peníze, ale jen tak, protože mě to baví, vyčistit si hlavu a odreagovat. Za to, že 1-3 hodiny denně dělám a řežu něco na zahradě, podle sebe, protože majitele jsem viděl jednou. Všechno bylo pro mě free, včetně vegetariánské stravy.
Dal jsem si 8 výzev po dobu 8 dní, které mě dlouho lákali a zpracoval jsem je do videa. Proč chodím všude bosky, vstávám 5:30 s jógou, dávám studené sprchy a pozornost na lucidní snění a zajímám se o další lifehackers techniky.
Pak jsem dorazil za přáteli na jih Chorvatska, do Drašnice, kde jsem byl v životě už dvakrát, což je nejmíň z celé naší rodiny. Tentokrát ale v nejrychleji postaveném luxusním apartmánu Chorvatska. Nechal jsem motorku vychladnout a s partou jsme dodávkou vyrazili na třídenní trip po Bosně. Divím se že nás na hranicích nezavřeli, když jedem přes kontrolu bez triček, bez techničáku, s kamerou v ruce a na otázku jestli převážíme drogy, odpovídáme ano. No asi bych to shrnul do jednoho odstavce.
Noci jsme strávili v panenská přírodě, modlili se na jednom z největších poutních míst Medžugorii, pařili jsme ve vyhlášeném klubu Sarajeva, kouřili vodárnu v muslimském Mostaru a zjistili, že Bosenské pyramidy jsou fejk. Cestu jsme zakončili po 700 km v historickém Dubrovníku. Jen doufáme, že po nás nezůstal žádný požár.
27. den vyrážím směr Albánie vstříc dalšímu dobrodružství. Uzavřel bych první měsíc názvem knihy, kterou jsem četl.
F**K IT. DO WHAT YOU LOVE.
WOW. To byli první slovy, když jsem dojel do Černé hory, města Tivat v zátoce. Bylo už šero, říkám kde to v těch horách zapíchnu. Vjedu na odbočku a tam starej nedostavenej barák, tak jsem to zalomil na střeše. Tohle je fotka z východu slunce. Nevím, jestli takový výhledy máte v 5* hotelu, ale já se těch hvězd nemohu dopočítat. Letos jsem chtěl spát venku min. 30 nocí. Ještě neskončil rok a já tu hranici už pokořil. Tohle ale píši kvůli většímu nadšení. Albánie.
Hned za hranicemi byla silnice chvíli dost špatná, zlatá D1. Pak to ale začalo, krásný kopce, parádní rovinky a serpentýny. Zastavím na první zastávce u restaurace, říkám berete karty? Borec mi odpovídá, ne nebereme, ale to je ok, co si dáš. Tak jsem si dal kafe s vodou a slušně poděkoval. Jedu dál a když mi zakručí v břichu, zastavím u super restaurace. Menu v angličtině, číšník umí anglicky. Dal jsem si parádní rizzeto se zeleninou a vodu, došlo na placení a ptám se, berete karty? Borec tyo karty nebereme, ale máš to free, já to zaplatím za tebe. Já oči jak tenisáky. A tak to mám, pak mi nikdo nevěří.
Cestování není o penězích. Stačí vyjet a pak se začnou dít divy, ne doma z gauče
Dojedu do hlavního města Tirane, zaparkuji a začne slejvák, říkám si super timing. Hned se ubytuji přes Airbnb v super apartma, paní mi donese jídlo, mapu a manžel mi chválí motorku. Užívám si to! Btw, přes Airbnb bydlím taky free, pač mám nasbíraný kredit.
Sedím na gauči, cítím vděčnost, jejich dcera mi tancuje a já si říkám, když to dokáží v téhle chudé zemi, proč taky nemůžeme být na turisti a sebe navzájem milejší. Aspoň trochu víc. Albánská dobrota pokračovala nadále. Netušil jsem, že i Matka Tereza byla Albánského původu. A jak jsem v Tiraně viděl její sochu, rozhodl jsem se všechny zbylé peníze asi 1500 Leke, rozdal třem bezdomovcům. Zdarma jsem toho dostal dost, jak jsem psal v předchozím postu, byla řada na mně. Jenže to byl začátek.
Co jsem vyjel z města, vzal jsem to na benzinu a natankovat plnou nádrž. Na ceduli bylo logo Mastercard, ale karty nebrali. Pani říká, že musím do nejbližšího města vybrat. Za mnou stál, borec a pozoroval to. Kupoval si ledňáka, colu a ukazuje i na můj účet, že to platí. Podal mi ruku, zamával a ve starém Porshe Carrera odjel. “Dáš a dvakrát víc dostaneš”. Pomyslel jsem si..
Jel jsem vysmátej dál a dojel do parku u moře, kde bylo dost chudo. Jel jsem až za kemp na pláž a tam týpek balí lehátka. Ptám se jestli se dá někde přespat a borec, že no problem spi tady. Nakonec mě vzal na kafe do hotelu, udělali jsme si spolu s jeho bráchou oheň, pohostil mě a nechal přenocovat u sebe v karavanu. Ráno jsem od jeho rodiny, co přijela dostal snídani.
Tři noci v Albánii naprosto paráda. Je to taková malá Asie v Evropě, turismus na začátku, levno, super panenská příroda a milí lidé, ale to je většinou všude kde je chudo. Hold máme všechno a dáváme málo.
„Do small things with great love.“ – Mother Teresa
Když jsem dorazil do Řecka na Lefkádu, ubytoval se opět přes Workaway free a užívám pod vilkou výhled na moře, která stojí běžně 60 eur na noc/pokoj, trhám si pomeranče, mandle a fíky přímo ze stromu. Internet mám od souseda a mohu dělat stejnou práci, co bych dělal z coworkingu v Česku. Taky jsem si užil první let Paraglidem. To je pro mě svoboda v práci.
Koncem září cítím, že bych to měl otočit směr Česko, možná dřív než tam napadne sníh. Nebo se mi znovu motorka zaleje celá benzinem. Ano, trošku jsem musel opravovat. Přijdu k motorce a nádrž prázdná, prvně jsem myslel, že to někdo ukradl, ale bohužel. Přelila se celá nádrž do motoru, asi se sekl plovák v karburátoru. Tak jsem vyměnil filtr, olej a věřil, že těch cca 2 000 km, který mě ještě čekali domů dám s prstem v nose a šroubovákem v hadičce od nádrže.
Pak přišel krušný týden odvahy
Diky Bohu jsem dorazil do cíle a zároveň na místo výjezdu, rodné Vysočiny. Zabalil jsem si dostatečně odvahy, abych se vypořádat s každou situací. Cesta zpět šla skvěle, než jsem dojel do Srbska a díky dešti strávil dvě noci v Bělehradě. Pak už čím víc na sever, tím víc mi mrzly prsty a motorka začínala stagnovat, ulítlo mi zrcátko, ale zvládli jsme to a zahřáli se v Maximusu v Brně.
Tohle vrušujcí dobrodružství mě obohatilo po všech stránkách. Zážitky sdílet nejde, tak aspoň nějaká čísla.
6017 ujetých kilometrů
55 dní na cestě
50 eur stála top večeře
27 x jsem tankoval
21 míst, kde jsem spal
14 ranních lekcí jogy
13 nocí jsem spal venku
10 projetých zemí
5 x vyhrané šachy
4 vypitá pivka
3 x jsem jedl maso
2 Workaway zkušenosti
1 jsem platil za ubytování
1 let paraglidem
0 zranění
oo panoramatických výhledů, myšlenek, čerstvého vzduchu, tepla, vypitého čaje, fotek, sražených mušek, zdravého jídla a přítomných okamžiků
Jelikož jsem zastánce sdílené ekonomiky, tak dlouho zase nepobudu, chci opět přes zimu a jaro cestovat. Tak hledám milovníka motorek Cafe racer, kdo si tu moji Black swan vezme do parády. Prodávám ji na Bazoši, cenu jsem ochotný komunikovat, případně se domluvit na pronájmu. Je to držák. Tuhle mašinu mi obdivoval každý borec na benzině, jak mladí, tak staří. Je po komplet servisu, má zvuk jak z filmu.
Teď už jsem druhý týden zpátky z toho parádního mototripu po Evropě. Už jsem stihl zorganizovat dvě akce kolem kryptoměn, navštívit Hackers congress v Praze a taky si skočit Tandem a projet se v Lamborghini gallardo. No je to pěkná jízda, pak že nejde žít naplno kdekoliv!