Běh je aktivita jako stvořená pro přemýšlení. Při běhu se mi hlavou vždy honí hodně věcí. Než jsem odletěl do Barcelony, tak jsem dočetl knihu Třináct tisíc dní od Tomáše Hajzlera. Teď jsem úplně domotaný, hlavě druhou polovinou knihy. Dotýká se mnoha životních témat, které je “nutné“ aplikovat do života. Tomáš je takový Český Elon Musk, o kterém se méně píše, ale za to jeho myšlenky jdou do hloubky života každého člověka.
Běh, bordel a krabicový život
Já si vybral tři kapitoly, které mi vrtaly hlavou při běhu po Římě. Běh, bordel a krabicový život. Nakonec se mi to potvrdilo i ve Španělsku. V parku se mnou běželo desítky dalších běžců, všech pohlaví a letopočtů. Mezi námi pejskaři s těmi čtyřnohými na vodítkách. Jediné dvě skupiny, kteří jsou navečer v parcích, kde je zbytek nemám šajnu. Říkám si, jak má každý jinou motivaci jít ven. Někdo vnější, provětrat psa a někdo vnitřní, oběhnout ten park třikrát, příště pětkrát a dál si zvednout limity, třeba na půmaraton. Běh se stává populární, ale než výběr bot je zásadní prostředí, ten neviditelný vzduch, který dýcháme. Z parku vběhnout do ulic je na nějakých místech světa na infarkt, při chůzi to není tak cítit, ale tentokrát byl smrad tak zákeřný, že jsem se raději nadechoval pusou a vnímal jen to GYM radio ve sluchátkách a dával pozor na cestu.
Osmý kontinent uprostřed Pacifiku
Na každém rohu jsem zakopával o bordel, není to jen v Itálii, jsou toho plné oceány, skládky, hromady se zaváží pod zem a nikdo si neuvědomuje kolik sáček zabije zvířat, jak velký tento problém za pár let bude, natož nedostatek pitné vody. Uprostřed Pacifiku se z tohoto bordelu vytváří osmý kontinent, již větší než střední Evropa. Dokud jsem to nečetl z třetí strany, neviděl statistiky a sám to neviděl všude v Asii, tak jsem to neřešil. Teď v každém obchodě odmítám vzít navíc igelitový sáček.
Naše budoucnost závisí na každém z nás, v Česku je na ulicích relativně uklizeno a sáčky v supermarketech jsou většinou placený. Stěhujeme-li se do velkých měst za prací, pak musíme myslet na to, že se nám to zdraví v budoucnu víc prodraží, než lidem na venkově. Další otázky, proč máme ploty, co je cohousing, sharing economy a home exchange jsou výborně popsány v knize, nebo se rád na toto téma pobavím. Já vybral z knihy jeden odstavec o krabicovém životě, který krásně vystihuje jaký život žijeme, cituji Tomáše.
„Lidé říkají, že nežiju v reálném světě, ale jsou to oni, moderní Američané, kdo žijí v umělém světě, protože stojí mimo přírodní cykly života. Žijí dnes lidé v kruzích? Ne, žijí v krabicích. Každé ráno se vzdbudí v krabici své ložnice, protože krabička budíku na krabici nočního stolku vedle nich začala vydávat zvuky, které jim přikazují vstát. Snídani mají také z krabice, kterou pak vyhodí do jiné krabice. Pak vyjdou z krabice, ve které bydlí, sednou do krabice s koly a jedou do práce. To většinou znamená další, velkou krabici rozdělenou na malé krabice kancelářských kojí, ve kterých lidé celé dny sedí a koukají do krabice počítače. Na konci dne opět nasednou do krabice na kolech a jedou do krabic svých domů a celý večer koukají do krabic televize, která jim je zábavou. I muziku, poslouchají z krabice rádia, jídlo mají v krabici chladničky, oblečení v krabici skříně. Své životy žijí v krabici. Osvoboďte se od krabic! To není přirozený způsob, jakým lidé žili celá tisíciletí. „
Takový věci na zamyšlení a mnohem víc z běžného života je probíráno v knize Třináct tisíc dní, prostě doporučuji.