Tomáš Sedláček: Zlatý strop, roboti a digitální habitat

Pracovat v dnešním slova smyslu už brzy nebude třeba. Dřinu převezmou roboti, místo peněz si budeme posílat lajky a všichni si konečně odpočineme. Pokud to tedy všechno dobře dopadne.

Ani krize nikoho nepoučila, jak jsi kdysi předpokládal?

Moc ne. Plno lidí si pořád myslí, že kapitalismus všechno vyřeší sám. Že jim uvede život do rovnováhy. Ale to kapitalismus neumí. To závisí jen na nás. Člověk kvaltuje a dělá vše, co umí, aby se dostal do ráje. A když v něm jednou je, udělá vše pro to, aby si to nějak zkomplikoval a ráj si zrušil, z ráje sám uteče a dál si stěžuje. Jediná cesta je spokojit se s naší nespokojeností, která k nám prostě patří. Slovo DOST musí přijít zevnitř, ne zvenčí.

Máš pocit, že si někdo chce říct dost?

Skoro všichni se cítí přepracovaně, ale to je nejspíš úděl člověka. Lidi mají od nepaměti pocit, že je někdo nebo něco utiskuje, vysává, okrádá o svobodu. Většina z nás si pod slovem útlak představí útisk shora, je to náš vlastní mytologický obraz naší situace. Rádi bychom chodili rovně, ale cosi nás nutí hrbit se, cosi nám brání být naším vyšším já. Ale co kdyby to byl útlak ze strany? Anebo – což si myslím já – zezadu? Chtěli bychom zpomalit, jít volně, ale pořád nás něco postrkuje dopředu a vychyluje tak z rovnováhy.

Takže máme zvolnit, to chceš říct?

Teď jsem se vrátil z Japonska: je to nejvyspělejší země a nejbohatší ekonomika široko daleko. Podle čísel v podstatě ráj. Jenže třicet let nerostou a jsou z toho nešťastní. Pracují od rána do večera, kvůli ztrátě práce páchají sebevraždy, mají „karóši“ – svůj termín pro smrt z přepracování. Chceme větší bohatství za tuto cenu? Když se Japonsko rozebírá, mluví se někdy o tom, že narazili na „zlatý strop“. Už není kam růst. Všichni už mají dva iPady a třetí nechtějí ani zadarmo. A já se ptám: proč to proboha bereme jako špatnou zprávu?! Vždyť to je home run, cíl kapitalismu! Všichni už mají, co potřebují, tak si pojďte odpočinout. Už jsme v cíli, už není třeba šlapat. Haleluja! Ale my ne, my z toho máme depresi. Možná jde o postkoitální depresi.

Proč tedy neodpočíváme?

Protože ve skutečnosti nevěříme v kapitalismus, ale v růstový kapitalismus. Pro kapitalismus je japonská situace – nemožnost a nenutnost růst, protože už jsme vyrostli – dobrou zprávou, cílem kapitalismu, cílem kvaltování. Ale pro růstový kapitalismus – náboženství naší doby – je to tragédie všech tragédií, protože nemůžeme růst. Máme problémy s poptávkou, která je slabá. Vyrábíme toho víc, než chceme. Stůl je plný jídla, ale my nemáme hlad. Nepostradatelnými se stávají dříve neexistující věci jako reklama, která nás udržuje ve stavu neustálé konzumní nadrženosti. Ale když už jsme sytí, má smysl dál vařit? Občas mám pocit, že vymýšlíme tabletky na hlad – jak to udělat, aby byl větší?

Nevěříš tomu, že lidské touhy jsou nekonečné? I když máš doma dva iPady, tak děti chtějí další, lepší, dražší.

Jsou uměle nekonečné. Potřeby jsou konečné, touhy nikoli. Děti, touha, reklama – tlak má nejrůznější podoby a je na tobě, jak to zvládneš. Můžeš ještě víc pracovat a koupit dětem třetí iPad. Nebo jim zkus nabídnout místo iPadu sám sebe. Nic nekupuj a buď o den víc doma. Sám víš, že by to tak bylo správně. Vždyť se podívej na jakýkoli film a až najdeš něco, kde není výčitka rodičů, že kvůli práci nemají čas na děti, tak mi řekni. Pokud si naše civilizace neustále vyčítá, že vyrábí něco, co nikdo doopravdy nepotřebuje, pokud nemáme čas na děti a ještě si o tom točíme filmy, tak je asi něco špatně.

My dva bychom možná den nějak ušetřili. Ale uznej – to je pohled z bubliny a pro chudší lidi za Prahou je to cynická utopie.

Za Prahou možná leckdy žijí normálnější život než my. Co je cíl kapitalismu? Aby všichni byli bohatí? A kdy už člověk bohatý je? Podle mě je cílem kapitalismu, aby lidé nemuseli řešit své existenciální problémy. Aby mohli vzít děti dvakrát měsíčně do kina, aniž by museli mít strach, že nevyjdou s platem. Jestli takových lidí bude devadesát procent, tak jsem spokojen. A zdá se mi, že od toho u nás nejsme tak daleko, žijeme kousek od ráje. Když zopakuju svoji hlavní námitku, tak se ptám, jestli recept „pracuj víc a víc“ je vážně tak funkční. Pokud je správná moje hypotéza, že kapitalismus nám už pomaličku nemá co dávat, tak šlapeme naprázdno, šíleně u toho makáme, potíme se, ale šlapeme naprázdno.

Takže kapitalismus je překonaný?

Záleží na tom, co od ekonomie – v našem případě od kapitalismu – čekáme. Pokud je to ochrana majetku, svoboda slova, spravedlnost, férová soutěž, tak to jsou cíle, na nichž máme pracovat dál, ať nám to přinese růst, nebo ne. Ale to, v čem žijeme, je růstový kapitalismus a ten je zralý na revizi. Nyní je důležitější, aby se systém oddlužil, získal zpět stabilitu, vychytal morální nedostatky a udržel ve hře všechny, ať jsou to vítězové, nebo poražení.

Jak si to představuješ?

Svět se mění. Místo nás pracují stroje a roboti, těžká práce – jak ji známe z dávnější minulosti – dnes skoro neexistuje. Až se roboti naučí léčit lidi a psát texty, pak se to teprve rozjede! Dej si pozor, články ze sportu už roboti umí psát teď a nepoznáš to. Práce v dnešním slova smyslu už nebude potřeba, stejně jako dnes není potřeba ten druh práce, který tu byl před sto lety.

Roboti místo novinářů? Mám se bát?

To je právě ten problém – proč by ses měl bát?! Kdyby roboti převzali většinu dnešní práce, a podle mě se to klidně může do třiceti čtyřiceti let stát, tak to je přece dobře! Berme to jako požehnání, ne jako prokletí. Od nepaměti chceme, aby za nás pracovalo cosi jiného. Představ si, že na Zemi z nebe spadne nějaké požehnání, třeba dokonalá technologie. Dar, díky němuž 90 procent času nebudeme muset pracovat a budeme dělat nikoli to, co je nutné, ale to, co je dobré. Pokud je dnešní Japonsko home run kapitalismu, tak tohle je home run na druhou.

Na první poslech to zní hodně divoce. Většinu lidí tohle děsí.

Stejně divoce, jako by zněla dnešní situace, kdybych ti ji popsal před třiceti čtyřiceti lety? Je samozřejmě otázka, jak moc jsme na to připraveni. Jak takovou nálož požehnání podělit, abychom se nepozabíjeli, ale abychom z toho naopak měli všichni prospěch. To je potřeba nějak řešit. Jinak vznikne extrémně dualitní společnost. Lidi jako výrobní jednotka přestanou mít ekonomickou hodnotu, když za ně stroje pracují lépe. Když se dnes někde protestuje proti Uberu, tak cítíš, že je to anachronismus. Jako když někdo před sto lety rozbíjel stroje. Hlavní úkol – kromě nějakých morálních pravidel, aby se roboti nepostavili proti nám – je zařídit, aby lidi měli z robotů a umělé inteligence prospěch a mohli dál ve společnosti fungovat.

Jak to chceš zařídit?

Ekonom Schumpeter přišel už před válkou s představou, že lidstvo jednoho dne přetransformuje kapitalismus na, řekněme, kapitalistický socialismus, kdy všichni budou mít něco jako průměrnou globální akcii a svůj podíl na výnosech z kapitálu. Jinými slovy, kapitál bude sdílet lidstvo, a ne jen pár jedinců.

To je přece utopie. Když někdo riskuje a investuje do vývoje, chce z toho těžit, a ne se dělit.

Jenže umělá inteligence není nic, co teď vymyslí jeden člověk nebo jedna firma. To je výsledek tisíce let úsilí. Jak si někdo může vzít něco, co vyprodukovalo lidstvo? To je jako kdybych si udělal copyright na kafe nebo na internet. Pokud někdo udělá z robotů byznys, nemůže si ho přisvojit totálně. O tom se bude muset otevřít debata, protože jinak to skončí tak, že na planetě bude několik málo nesmírně bohatých lidí a zbytek nebude mít nic.

To se právě teď děje. Kapitál se koncentruje, nerovnost příjmů se zvětšuje a lidi jsou nervózní.

Co tedy navrhuješ? Jak donutit Google nebo Elona Muska, aby se podělili?

Princip je, že vítěz by se měl nějak postarat o ty, kdo prohráli. Hrajeme hru, Google vyhrál na plné čáře, lidská fyzická síla prohrála, buďme tomu rádi – a pojďme to udělat tak, aby to byla výhoda pro nás pro všechny. I pro ty, kdo prohráli. Jedna možnost je robotickou práci zdanit. Místo pěti redaktorů budeš mít v Newsweeku tři a k nim dva roboty, za něž se bude odvádět něco jako sociální a zdravotní do společné kasy. Anebo – a to mi připadá rozumnější – ať Google a Musk inkasují zisky jen po určitou dobu. Řekněme do stonásobku nebo klidně tisícinásobku nákladů. Pořád budeš mít impuls něco vymýšlet, ale nikomu nebude povoleno monopolisticky vlastnit třeba Panamský průplav na věky věků. A umělá inteligence k tomuto monopolu spěje.

A co pak?

Vážně si tohle umíš představit v praxi? Vždyť dnešní svět se neumí dohodnout skoro na ničem.

Bude muset. Jen si představ, jak by se svět pohnul. Kdyby děti v Africe měly svůj minimální příjem. Pak by najednou dávalo smysl přesměrovat tam investice z přecucané Evropy, stavět tam školy a otevřít trh místo toho, aby si Západ lámal hlavu, jak vařit víc, když už nikdo doma nemá hlad. Zní to naivně, protože dnes nemáme žádnou strukturu, jak takové věci dohodnout. Na úrovni národních států to nepůjde. Moc a síla se přestěhují k podnikatelům, kteří táhnou pokrok dopředu. Dává to smysl, protože to jsou vesměs nejšikovnější a nejprozíravější z nás a my se musíme modlit, aby byli dost osvícení. Lidi jako Elon Musk zatím naštěstí vypadají spíš osvíceně, nebo se tak aspoň snaží tvářit.

Takže když to shrnu: Lidi, zastavte se a přestaňte se tolik hnát za prací, protože za prvé už máte dost a za druhé robot to udělá za vás.

A za třetí – když pozoruješ dnešní děti, tak velká část jejich života se stěhuje do digitálního světa, což je podstatná věc, která všechno ostatní jen urychluje. Nejenže končí fyzická práce. Na významu ztrácí celý reálný svět. Mně to může být líto, protože bych radši viděl děti běhat venku, ale to je jako stesk vlků, když jim lidi odešli z lesa do města.

Jak to souvisí s roboty a s prací?

K tomu, abys plnohodnotně společensky žil, bude stačit jen obstarat pár základních biologických potřeb. To zajistí roboti a lidstvo se odstěhuje do digitálního habitatu. Do reality se bude chodit na výlet, jako dnes do lesa. Představ si dnešní internet, vynásob ho tisíci a máš digitální zadarmistán, kde je všechno a místo peněz si lidi posílají lajky. Už nebudeš platit, ale Google bude prodávat tebe a tvoji pozornost. V digitálním světě neexistuje gravitace ani teplota ani nic dalšího, co nechceš. Všechna pravidla určuje člověk. I množství práce už je jen volitelná veličina podle individuálního zájmu. Já tomu říkám Cinderella Economy: půlka planety se bude bavit tím, že vymýšlí a stříhá puzzle, a ta druhá tím, že je skládá.

I na internetu se přece pořád pracuje. Někdo to musí vymyslet, naprogramovat, být v tom první… Internet přece lidstvu nijak neulevil, vždyť kvůli němu pracujeme i v posteli.

Fajn, pokud tě to baví, můžeš. Ale stejně tak si můžeš snížit plat a práci na polovinu a vyžiješ. Mluvím o situaci za dvacet třicet let. Když se smíříš s dnešní úrovní blahobytu, tak za dvacet let na to bude stačit chodit do práce dva dny v týdnu, možná méně. Když máš pole a roboty, tak je můžeš nechat pracovat a věnovat se dětem, nebo si koupíš další pole a dál pracuješ. Pokud jsi v pozici Japonce a všechno máš, tak druhá možnost nedává moc velký smysl. Zvlášť pokud do reálu chodíš jen na výlet. Materiální potřeby pak jdou prudce dolů a místo deseti košil ti stačí dvě. V Minecraftu nepotřebuješ žádnou. Tím se vracíme na začátek, k bifteku a k tomu, že Západ si bude muset dřív nebo později osvojit model stacionární ekonomiky. Ta neporoste, protože už vyrostla. Když nemáme hlad, tak nemusíme víc vařit.

Už jsi to zkoušel sám na sobě.

Jistě. Direktivně odmítám a aktivně pracuju na tom, abych pracoval méně.

Daří se to?

Není to přepych z pozice vítěze?

Jistě, ale já chci, aby to tak v budoucnu mohli mít všichni, nebo aspoň mnohem víc lidí než dnes. Vezmi si třeba Bibli – tam to všechno je, jak zpívá Werich – a zkus najít varování před leností. Moc jich tam není, jen pár. Zato varování proti hyperaktivitě je první praktická poučka, kterou tam najdeš. Nebudeš furt něco dělat! Budeš odpočívat! Nejsi tu na práci! Ty nejsi to, co děláš. Je to důležitá součást tvého já, ale nikoli dřina, stres, konzum a eskalace touhy, která ani není tvá vlastní. Nenech se v tom soukolí chytit. Ty tady nejsi od toho, abys neustále vylepšoval realitu, takže jednou za čas vypni. Schovávat si sex na důchod nemá smysl. A s odpočinkem je to stejně.